Historie neapolské písně

Co tento pojem znamená

Canzone napoletana, tedy neapolská píseň, je tradiční hudební forma zpívaná v neapolském jazyce. Obvykle ji zpívá mužský sólový hlas, ačkoli ženské sólistky jsou také hojně zastoupeny, a objevuje se ve známých žánrech, jako je milostná píseň a serenáda. Mnohé písně vyprávějí o nostalgické touze po Neapoli takové, jaká bývala. Wikipedia mezi skladby, které ji definují, řadí 'O sole mio, Torna a Surriento, Funiculì, Funiculà a Santa Lucia.

Piedigrotta, kde to všechno začalo

Piedigrotta je část čtvrti Chiaia v Neapoli, pojmenovaná po kostele Madony z Piedigrotty poblíž vchodu do Crypta Neapolitana v oblasti Mergellina. Treccani datuje počátky festivalu k malé kapli ze 13. století a uvádí, že se konal v noci ze 7. na 8. září. Zmiňuje také, že původ neapolské lidové písně je s tímto festivalem spojen.

Pěvecká soutěž

Neapolská píseň se stala formální institucí v 30. letech 19. století díky každoroční soutěži o nejlepší píseň pro festival Piedigrotta. Vítězem prvního ročníku festivalu byla píseň Te voglio bene assaje, tradičně připisovaná opernímu skladateli Gaetanu Donizettimu, ačkoli článek z roku 1984 ukazuje, že pro toto připisování neexistují žádné historické důkazy. Festival se konal pravidelně až do roku 1950, kdy byl opuštěn.

Vydavatelé a básníci

V 19. století píseň díky hudebním vydavatelům pronikla do všech společenských vrstev a podle Treccani se Piedigrotta stala veřejnou událostí pro prodej not a nahrávek. Objevili se básníci, kteří psali pro tento obchod. Treccani uvádí Salvatoreho Di Giacoma (1860–1934), Libera Bovia (1883–1942) a E. A. Maria (1884–1961), jehož katalog přesáhl 2 000 písní. ‚O sole mio, složená v roce 1898, je citována jako první slavný příklad novějšího stylu ovlivněného cizinou.

Odjezd z Neapole

Mnohé neapolské písně se staly světově proslulými, protože je emigranti z Neapole a jižní Itálie šířili do zahraničí, zhruba v letech 1880 až 1920. Enrico Caruso, narozený v Neapoli v roce 1873, zpíval populární hudbu svého rodného města jako přídavky v Metropolitní opeře v New Yorku na počátku 20. století a mnohé z těchto písní nahrál. Staly se pak součástí standardního repertoáru operních tenoristů. Caruso pořídil mezi lety 1902 a 1920 přibližně 250 komerčních nahrávek.

Pouliční zpěváci a kavárny

Treccani popisuje tradici kočovných pouličních umělců, posteggiatori, známých také jako pusteggia nebo cuncertino, kteří šířili neapolskou melodii po celém světě. Mezi koncem 19. století a prvními třemi desetiletími 20. století tato tradiční píseň vzkvétala v kavárnách-concert a varietních divadlech. To jsou kulisy, které malý živý koncert stále připomíná: hlasy, nástroje a publikum tak blízko, že je slyší bez ozvučení.

Po roce 1950

Od 50. let se píseň opět proměnila. Treccani uvádí Festival di Napoli, který provozovala RAI, jako akci konanou v letech 1952 až 1970, a říká, že mnozí místní měli pocit, že tradici zkresluje. Písně napsané po roce 1950, jako Malafemmena od Totòa a Maruzzella od Renata Carosoneho, se staly klasikami samy o sobě. Pozdější umělci jako Pino Daniele udrželi neapolštinu naživu v populární hudbě.

Kam se vejde živá hodinka

Hodinový koncert nemůže obsáhnout tohle všechno a ani se o to nesnaží. Nabízí klasické jádro: písně, které proslavily soutěže Piedigrotta a vydavatelé, zpívané naživo. Pokud hledáte novější zvuk od 10. let 21. století s hip hopem a elektronickými mixy, tohle není ta show. Pokud chcete slyšet písně, které zpívali Caruso a Tři tenoři, je to dobré místo, kde je uslyšíte zblízka.

Přečtěte si dále: Neapolský koncert v Neapoli